Z Málagy do Sevilly přes Rondu, od pobřeží u Marbelly – 255 km a necelých tří a půl hodiny cesty. Závěrečná cesta španělské zimní moto sezóny, která se kvůli pracovním komplikacím posunula až na červen. Směruju do Sevilly. Až po návratu na depo mi Honza z FlyToRide s lehkým úsměvem řekl, že v létě se tam prostě nejezdí. Sevilla je jedno z nejteplejších míst Španělska a tahle trasa to potvrdila do posledního stupně – po celý den jsem bojoval s teplotami přesahujícími 44 °C.
Extrémní vedro si vybíralo svou daň. Mobil sloužící jako navigace se na řídítkách neustále přehříval, vypínal se a já ho v úzkých bílých uličkách andaluských měst chladil máváním ve stínu domů. Bloudění bylo nevyhnutelné, ale vlastně k tomu dni patřilo.
Do Málagy přilétám pozdě večer, už skoro v noci. Pro takový případ, kdy už není co ve městě hledat, se vyplatí zůstat v Hotel Romerito. Je to pár bloků od depa FlyToRide na stejné ulici – ráno jen dojdete pěšky. Upřímně: čekal jsem jen postel. Zvenku hotel působí spíš nenápadně, ale uvnitř skrývá útulný, květinami vyzdobený dvorek ve španělském stylu, profesionální recepci a velmi rozumný pokoj. Ušetří čas a jeden taxík.
Ráno vyrážím. Cílem je dostat se k Rondě „odspodu“, od pobřeží. Beru to do Marbelly po dálnici A-7 (placená). Bohužel západně od Málagy nevede podél pobřeží žádná rozumná vedlejší silnice; na východ jsou za mě výrazně lepší staré „N-cesty“. Dálnice ale na rozjezd není špatná – dá se rozhýbat, nadechnout se mořského vzduchu a nasát atmosféru Andalusie.
Po necelých 70 kilometrech sjíždím u San Pedro Alcántara a mířím na sever do hor po A-397.
A-397 je motorkářský sen. Prakticky nemá rovný úsek – jen krásné, rychlé zatáčky vytesané do západních svahů pohoří Sierra Bermeja. Toto pohoří je geologicky unikátní díky vysokému obsahu železa v horninách, které mu dávají charakteristický načervenalý odstín. Silnice tu traverzuje hory s dalekými výhledy do údolí a při normálních teplotách by to byl čistý motorkářský zen.
Cesta nás dovede až do Rondy a u křížení s A-369 mířím rovnou do centra po Carretera de San Pedro de Alcántara. Ronda patří k ikonám Andalusie. Historické město stojí na okraji hlubokého kaňonu El Tajo, který město doslova rozřezává na dvě části. Symbolickým spojníkem je Puente Nuevo, monumentální most z 18. století, zavěšený téměř 100 metrů nad dnem soutěsky.
Na opačné straně města si dávám pozdní snídani. Teploty už jsou nad třicítkou a nejraději bych pivo. V takovém vedru je tu ale lepší volba. Volím gazpacho andaluz con jamón y huevo. Na rozdíl od „obyčejného“ gazpacha, které je čistě tekuté a zeleninové (rajčata, paprika, okurka, česnek, olivový olej), má andaluská varianta hustší strukturu a podává se s nasekaným jamónem a vařeným vejcem. Je to studené, výživné jídlo, které nejen chladí, ale doplní i sůl, minerály a energii – přesně to, co tělo v těchto teplotách potřebuje.
Za Rondou se napojuji na A-374. Silnice se narovnává a vede klidnou zemědělskou krajinou kolem Embalse de Zahara– přehrady obklopené kopci a olivovými háji, která slouží jako zásobárna vody pro celý region. Silnice mě dovede do Algodonales, typického „pueblo blanco“. Bílé domy, úzké uličky, minimum turistů. Tady dávám nucenou zastávku – musím pít a chladit mobil, který se vypnul hned po ztrátě ofuku. Espresso, dvě petky vody, motorka ve stínu úzké uličky. S lítostí koukám na sobrassada v místním baru – tradiční kořeněnou klobásu původem z Baleár, výrazně paprikovou a ideální k vychlazenému pivu. Nebýt těchto veder, zůstávám déle. Ceny jsou tady směšně nízké.
Za městem odbočuji na sever na A-8126 směrem na Coripe. Odpočinek přišel vhod – tady dostávám opravdový zatáčkový „Happy Meal i s hračkou“. Technická, hravá silnice, která by si zasloužila úplně jinou teplotu. Po Coripe beru klidnější A-8127 do Montellana a přes A-361 se dostávám na A-375.
Závodím se spalujícím horkem směrem k Utrera, kde přeskakuji na A-376. Už jsem prakticky u Sevilly, ale místo radosti jen přeskakuji od benzinky k benzince. V každé do sebe hodím dvě plechovky Aquarius – iontový nápoj od Pepsi, který u nás prakticky neexistuje, ale ve Španělsku je v létě k nezaplacení.
Na nocleh volím ibis blízko centra. Chyba. Je lepší si připlatit – rozdíl pak odevzdáte taxíkům, které večer klidně přesáhnou 30 eur. Konečně studené pivo. Čekám, až se setmí a město trochu vychladne.
Do Real Alcázar se bohužel nedostanu – probíhá tam letní hudební festival. Mířím tedy do tapas barů u katedrály, kolem Calle Mateos Gago.
Den zakončuji v autentické Bodega Santa Cruz Las Columnas. Rioja, fantastické tapas, pár neúspěšných pokusů o španělštinu. Barmanka se směje, místní se baví a berou mě mezi sebe. Přesně tak má vypadat závěr dne, kdy jste přežili andaluské peklo na dvou kolech.
Odkaz na mapu cesty máte tady https://mapy.com/s/bekutetodo
Black Bike Company 
Napsat komentář