Psal se červenec léta páně 2023. Po roce od koupě mé první motorky jsem si řekl, že inkoust na řidičáku už snad dostatečně zaschl a nastal správný čas vyrazit konečně i někam dál než jen po Čechách. Někam za hranice všedních dní.
Kvůli práci moc času nebylo, takže v úvahu připadal pouze víkend. Vyrazit jsem chtěl v pátek rovnou z práce. Limitní čas a ještě limitnější zkušenosti od počátku jasně hlásaly, že to nebude moci být nějak extra daleko. Balkán bez šance a o koupačce v moři jsem si taky mohl nechat leda zdát. Proto padla volba, poněkud v rozporu s diplomatickými zvyky, na naše jižní sousedy – Rakousko.
Vzpomněl jsem si totiž na jednu úžasnou klikatou cestu mezi skalami s perfektním asfaltem, kterou jsem si pamatoval z doby, kdy jsme autem jezdili lézt ferraty v okolí Prein an der Rax. Ale kudy tam a hlavně kam potom? Byla to moje první zkušenost s plánováním delší trasy. No, všechno je jednou poprvé, výsledek posuďte sami… Ještě dodám, že jsem tehdy hodně řešil předpověď počasí. Byla všelijaká a neustále se měnila – chvíli déšť, chvíli polojasno, no klasika, vědí hovno, jak bude. Nakonec jsem si řekl, že když nepojedu, budu na sebe mnohem víc naštvaný, než když zmoknu. A tak jsem vyrazil.
Den 1. – Útěk z reality a šok z bramborového salátu (376,7 km)
Co chcete vymyslet, když můžete vyjet nejdřív v jednu odpoledne (půjde-li to dobře a nějakého chytráka nenapadne dohánět resty v pátek před fajrontem) a jen na hranice to máte přes dvě hodiny? Do toho nějaká ta pauza na kafe… Však to znáte. Každopádně pro první den jsem měl tři cíle:
- Vyhnout se Mikulovu (jel jsem tudy už stokrát, nechtěl jsem skončit v páteční koloně, ale raději zkusit něco nového)
- Přespat někde u St. Pöltenu
- Dát si k večeři Wiener Schnitzel
Cestou se přehnalo pár dešťových mraků, ze kterých spadlo jen pár kapek, takže žádné drama. Přímo ve sjezdu z hlavního tahu (E461) u Nové Vsi mě ale nemile překvapil čerstvě položený asfalt posypaný štěrkem. Nebyl vůbec vidět a v ostré zatáčce mi podklouzlo zadní kolo. Ustál jsem to, a od té chvíle už jsem se jen bavil a kochal na klikatých cestách mezi vinicemi směr Laa an der Thaya, městečko známé svými termály. Byla to správná volba kudy přes čáru.
Projel jsem Laa (ano, máte pravdu, dá se pohodlně objet po obchvatu, ale na to jsem přišel až letos…) bez nejmenšího zádrhele a nabral směr Horn. Tady nastalo první velké překvapení výletu. Znáte to… Najednou jako byste se ocitli v úplně jiném světě. Provoz zmizí, všichni jsou na sebe milí. Když potkáte důchodce vyjíždějícího z vedlejší, nesnaží se vám tam za každou cenu vjet, ale čeká a ještě vám zamává. Vesničky úplně vylidněné, připadal jsem si jak v kulisách filmu, ale bez herců.
Na kruhovém objezdu u Großkadolzu jsem ze silnice B45 odbočil na L20 směr malebné vinařské městečko Mailberg. Při průjezdu ulicí Marktweg, která je po obou stranách posetá vinnými sklípky (tzv. Kellergasse), jsem si říkal, že kdo při místní obdobě „otevřených sklepů“ dojde z jednoho konce na druhý, je borec. Já bych umřel v první třetině tohohle zápasu. Po pár zatáčkách za posledním sklípkem narazíte na vyhlídku, ze které je krásný výhled do krajiny poseté vinohrady, k čemuž se hodí informační tabule s panoramatickou fotkou.
Pokračoval jsem přes Immendorf na Horn a poté na jih na Gars am Kamp. Nad městem se tyčí zřícenina hradu Gars, jedné z nejstarších pevností v Rakousku, která dříve sloužila rodu Babenbergů a dnes jako operní scéna pod širým nebem. Od Rosenburg am Kamp po Langenlois je cesta přesně podle mého gusta. Silnice kopíruje úzkou řeku Kamp, kříží se s železnicí a vinohrady střídají lesy.
U Kremže (Krems an der Donau) jsem dorazil k Dunaji. Věděl jsem, jak je široký, ale ze sedla motorky to má úplně jiný, majestátní rozměr. Přejel jsem na pravý břeh, který jsem zvolil záměrně – méně vesnic, méně brzdění. Jako bonus jsem měl výhledy na protilehlý břeh s vinohrady slavného 36 km dlouhého údolí Wachau (památka UNESCO proslulá vínem a meruňkami).
Kdybyste ale přeci jen zvolili levý břeh, za návštěvu určitě stojí vesničky jako Dürnstein, s ikonickou modrou věží klášterního kostela a zříceninou hradu, kde byl v roce 1192 vězněn anglický král Richard Lví srdce (zajal ho vévoda Leopold V., protože Richard urazil rakouskou vlajku při křížové výpravě). Já si ale myslel, že se zblízka podívám na slavné opatství v Melku, hmm, chyba lávky – neviděl jsem z něj ani prd. Začátečnická chyba, do trasy jsem totiž nezanesl žádný vyhlídkový bod, ze kterého by na něj bylo vidět…
Tip: Pokud chcete něco vidět, musíte k tomu buď přímo dojet, nebo si na trase najít vyhlídku (pomocí Street View a GPS). Jen tak „jet kolem“ nestačí.
První den jsem zakončil v Gasthof Birgl ve vesničce Inning kousek za Melkem. Příjemný rodinný penzion s restaurací. Cíl 1 a 2 splněn, zbýval řízek. Objednáno i s obligatorním Kartoffelsalat. A tady přišel šok. Na stole přistálo něco divného – jen brambory, cibule a jakýsi octový nálev. Prvotní reakci „What the fuck?!“ jsem ale rychle vzal zpět. Byla to fantazie! Zjistil jsem, že jde o tzv. švábský bramborový salát. Jestli na něj narazíte, neváhejte!
Den 2. – Smaragdové řeky, průsmyky a mokré boty (525 km)
Ráno dálnice na St. Pölten, sjezd na Wilhelmsburg a odbočka na Außerhalbach. Že je v Rakousku pro motorky povinná dálniční známka, jsem zjistil asi až o rok později, no comment… Po přejetí mostu přes říčku Halbach mě čekal jeden z nejkrásnějších pohledů, jaké jsem kdy na motorce viděl. Rovná cesta skrz louku, po stranách kopce se sytě zelenými lesy, modrá obloha. Katalogová nádhera.
Stejně jako včera Kamp, mě i celý druhý den provázely nádherné řeky – Halbach, Schwarza, Salza, Enns, Mur. Nejsem rybář, ale o kráse těchto křišťálově čistých, smaragdových vod by se daly psát básně.
Ze silnice L133 dojedete na legendární místo Kalte Kuchl. Parkoviště plné motorek a lidí. Upřímně mě vůbec nelákalo zjišťovat, jak to vypadá uvnitř, nebo jestli dobře vaří. Pokud budete mít hlad, doporučuji popojet ještě 20 km k horské chatě Weichtalhaus (47.7481819N, 15.7681608E) – klidnější místo u řeky Schwarza.
Já si tu ale udělal zajížďku přes průsmyk Ochsattel (820 m). Chtěl jsem prozkoumat tu klikatou čáru v mapě. A je to pecka! Na začátečníka snad až moc. V úzkých, utažených zatáčkách jsem se docela potrápil. Kdo nemáte zkušenosti, tady raději zvolněte, některá místa jsou zákeřná.
Pokračoval jsem přes Mariazell, nejvýznamnější poutní místo v Rakousku s ikonickou bazilikou, a dál údolím řeky Salzy přes vodácký Wildalpen. Následovalo 160 km „nudné krásy“ přes Admont a Murau až do Tamswegu. Tam skončila legrace.
V Twengu jsem pod střechou benzínky nasadil nepromoky a dobře jsem udělal. Přejezd lyžařského střediska Obertauern byl peklo – liják, kroupy, blesky všude okolo. Déšť mě provázel až do cíle, letního sídla císaře Františka Josefa I., lázeňského města Bad Ischl. Trochu mrzutý dojem vylepšil alespoň pohled na Hallstätter See z mostu u restaurace Steegwirt. Pokud pojedete kolem, zastavte se na jídlo, vaří skvěle.
Moje „nepromokavé“ streetové boty to bohužel nevydržely. Promokly tak dokonale, že ani celonoční sušení nepomohlo a ráno jsem nazouval vlhké.
V Bad Ischlu jsem spal v hotelu Sommerhaus (přes rok školní internát). Čisto, levno, motorka pod střechou. Jenže pizzerie vedle byla zavřená. Do centra daleko, venku už tma, únava. Zvolil jsem řešení hodné správného Čecha: „Hlad je jen převlečená žízeň.“ Na recepci jsem koupil dva vychlazené Gössery a jako dezert posloužil rum z placatky, co jsem si vezl s sebou. Značka ideál, jak se uvést do kómatu.
Den 3. – Pohádkových 13 kilometrů a návrat (546 km)
Ráno se počasí umoudřilo. Žádné azůro, ale aspoň nepršelo. Kolem řeky Traun jsem zamířil k jezeru Attersee. Silnice B153 je jako z pohádky – široká, hladká, čistá, jak namalovaná. U jezera jsem se nezdržoval, dlouhá cesta přede mnou. Znalci ale vědí, že na východním břehu je krásná ferrata na vrchol Mahdlgupf (1261 m), ze kterého je nádherný výhled.
Odbočil jsem na Traunsee, projel kolem jezera a najel na dálnici A1 směr Linec. Ano, opět bez známky… Bože, shořím v pekle! Dálnice jsou pro mě fakt peklo, takže jsem u Ennsu sjel na Perg a přes okresky zamířil k vrcholu dne.
Silnice L572 směrem na sever. Třináct kilometrů motorkářské nirvány. Vlevo skály, vpravo řeka, zatáčka střídá zatáčku a kolem staré mlýny. Prostě pecka. Na ní navazující B124 mě dovedla na náhorní plošinu oblasti Waldviertel (700–900 m n. m.). Nulový provoz, krásné výhledy.
Před městečkem Arbesbach doporučuji zastávku v Bärenwaldu, záchranné stanici pro medvědy, kteří byli vysvobozeni z cirkusů a špatných podmínek. Kousek vedle stojí zřícenina hradu Arbesbach postaveného ve 12. století rodem Kuenringů (stejný rod, který věznil Richarda Lví srdce v Dürnsteinu) a přezdívaná pro svůj tvar „Stockzahn“ (Stolička), s vyhlídkovou věží Alexanderwarte, ze které je za dobrého počasí vidět na jedné straně hluboko do Čech a na druhé straně až na Alpy (od Schneebergu po Dachstein).
Oběd jsem vyřešil náhodně ve Vita Ristorante v Peygarten-Ottenstein (skvělá kuchyně, doporučuji!). Domů jsem to vzal po B38 kolem hradu Ottenstein, který se tyčí nad stejnojmennou přehradou, a přes Horn po známé trase zpět do ČR.
Byla to moje první velká cesta. S mokrými botami, bez dálniční známky, ale s hlavou plnou zážitků. Rakousko rozhodně nezklamalo.
Itinerář na jednotlivé dny najdete tady:
Den 1. https://mapy.com/s/jozuvevubo
Napsat komentář