Z východního okraje Plzně mizím co nejrychleji. Za Gambrinusem nechávám město za zády a mířím na Chrást. Jezdím tady roky. Většinou autem, kvůli práci. Plzeň, Praha, dálnice, hotel, schůzky. Krajina, kterou člověk zná hlavně jako prostor mezi dvěma body.
Dnes je to jiné. U Chrástu ze mě začíná opadávat pracovní stres. Směrem na Břasy je to ještě lepší. Pak přijde rychlejší úsek k Liblínu a já už se těším na Berounku.
Na tu řeku se totiž dívám roky z okna vlaku mezi Prahou a Plzní. Vždycky mě lákala krajina dole pod tratí. Silnice podél vody, skály, vesnice, staré hospody. Choppery v serpentinách nad řekou, před hospodami chromované mašiny a vedle nich vousatí chlapi. Trochu svět ze starých motorkářských průvodců. Motorka, hospoda, řeka a celý den před sebou.
Tentokrát se na něj nechci jen dívat z vlaku.
U Liblína přijde první most. Postavím se do stupaček, abych přes motorku lépe viděl a trochu nasál atmosféru řeky. Nakonec stejně zastavím. První fotka.
Berounka. Konečně.
Řeka se ztrácí a zase vrací
Za Kozojedy se od ní silnice zase vzdálí. A překvapivě mi to začne vadit. Už se těším, kdy se k ní vrátím.
Krajina kolem je zvláštně odlehlá. Vesničky jako z devadesátek, mezi nimi docela dobré cesty, ale v zástavbě asfalt často složený snad jen ze záplat. Na Tanit to řeším jednoduše. Postavím se do stupaček a jedu.
Směrem ke Zvíkovci se silnice znovu stáhne k řece. Zúží se, zmizí do lesa a na chvíli mám pocit, jako bych se někde v horách toulal na kole. Pak začne klesat. Několik pěkných vraceček a pode mnou se znovu objeví most. Berounka je zpátky.
Za ním zase několik vesnic, menší zámky, les. Prostě jedu. A je to dobře.
U Skryjí míjím další most a tentokrát už se neudržím. Přece kolem té řeky neprojedu jen po asfaltu, když jsem se na ni tolik let díval z vlaku. Začínám hledat nějakou polňačku k vodě.
Za chvíli jednu zahlédnu. Vrátím se a sjedu dolů. Najednou jsem přímo u řeky. Chvíli jen stojím a nasávám její atmosféru. Z vody se nesou hlasy vodáckého života, včetně těch méně spisovných. Vůbec se mi odsud nechce.
Podle mapy by se mělo dát pokračovat dál a někde se vrátit na asfalt. Nedá. Cesta skončí u někoho na chatě. Takže otočit a zpátky. Což mi vlastně vůbec nevadí. Aspoň si ještě chvíli užiju svůj malý river off-road.
A přesně v takových chvílích mi Himalayan začíná dávat smysl. Ne proto, že bych s ním chtěl někde dokazovat, co projede. Ale protože můžu zahlédnout cestu, vrátit se, sjet z asfaltu a prostě zjistit, kam vede.
Berounská magistrála
Za Týřovicemi konečně přijde to, na co jsem se těšil nejvíc. Berounská magistrála. Řeka už není něco, co chvíli hledám a chvíli ztrácím. Silnice se jí drží a já přestávám řešit, kam jedu.Medituju za jízdy. Je mi dobře.Několik hodin předtím jsem za Gambrinusem cítil, jak ze mě pracovní stres teprve začíná opadávat. Teď už o práci skoro nevím.Pak se objeví hospoda U Rozvědčíka. Před ní plno motorek. Přesně ten obraz, který jsem tady chtěl najít. Starý motorkářský svět Berounky jako z průvodce: mašiny před hospodou, řeka kousek vedle a nikdo očividně nikam nespěchá.Mám strašnou chuť zastavit. Nemůžu. Za chvíli mě čeká hodinová pracovní videokonference. Potom musím vrátit Tanit do Royal Enfield v Praze a ještě stihnout vlak do Ostravy. Práce, kterou jsem za Plzní tak úspěšně nechal za zády, si mě veze někde s sebou.Příště se tady určitě zastavím.Berounská magistrála pokračuje ke Křivoklátu. Podívám se na hrad a pokračuju. Cestou do Plzně jsem se tady už jednou zastavil v restauraci Sýkora. Nebylo to vůbec špatné a hlavně si pamatuju moc milou obsluhu.Pak zase stoupám nahoru po kočičích hlavách. Ach jo. Toulal bych se tu i několik dnů.Vpravo za sebou nechávám skalnaté břehy Křivoklátska. Na protější straně řeky vede železniční trať. A najednou mi to dochází. Tohle je ten svět, na který celou dobu koukám z druhé strany.
Z vlaku ho člověk vidí jako obraz: řeka, skály, silnice, les. Ze silnice paradoxně často není vidět skoro nic. Ale teď jsem konečně uvnitř toho obrazu. Krajina Oty Pavla a starých příběhů od Berounky k tomu sedí dokonale. Jen místo rybářského prutu mám pod sebou jednoválec.Z meditace zpátky na motorku
Kolem Zbečna a dál směrem k Nižboru se cesta na chvíli od řeky vzdálí. Zavře se do zalesněné krajiny a přijde série pěkných rychlejších zatáček. Ty mě spolehlivě setřesou z meditační nirvány. Najednou zase neřeším řeku, ale asfalt přede mnou.
Pak se cesta k Berounce vrátí a nakonec přijde Beroun a D5. Po té dálnici většinou žiju mezi Prahou a Plzní. Hodiny v autě, pořád stejný koridor, pořád stejný přesun.
A dnes ji jen překřížím.
Jsem rád, že jsem se konečně podíval za tuhle záclonu. Protože za ní je krásný svět.
A ještě zdaleka neskončil.
Směrem k Srbsku totiž najednou přijde jedna z nejtechničtějších pasáží, jaké jsem zatím v Česku jel. To jsem opravdu nečekal. A vlastně za její objevení může otravné Berlingo.
Postupně se od něj potřebuju dostat pryč a právě tady poprvé poznávám další stránku Himalayanu, která přede mnou do té chvíle zůstávala schovaná. Tanit umí technické pasáže jet překvapivě schopně. Ne agresivně. Pořád je to ta stejná klidná motorka, která mě před chvílí vozila podél řeky. Jenže když přijdou zatáčky, můžu jet svižně a pořád se cítím jistě a bezpečně.
Jsem hodně spokojený. Berlingo mezitím mizí vzadu. Na zádi má motorkářskou nálepku.
Tak to už nechápu vůbec.
Videokonference a bramborák
Pak přijde čas pracovního callu. A kupodivu přesně včas zastavuju u Restaurace U Kapličky.
Mám fakt štěstí. Miluju bramboráky. A tady jich mají snad deset způsobů, možná víc. Dávám si ten s nivou.
Takže pracovní videokonference, kvůli které jsem předtím musel projet kolem plné motorkářské hospody U Rozvědčíka, mě nakonec dostihne u bramboráku někde během toulání podél Berounky. Mohlo to dopadnout hůř.
Po callu pokračuju dál a těším se na Karlštejn. Nikdy jsem ho naživo neviděl. A neuvidím ho pořádně ani teď. Ze silnice z něj není prakticky nic, čas běží, takže jedu dál.
Za chvíli dojedu kolonu pomalu jedoucích aut. Využiju své španělské návyky a postupně je beru jedno po druhém. Až se dostanu na čelo a objevím příčinu celé té slavnosti.
Děda na elektrokole.
Srovnám s ním rychlost, zmáčknu spojku, aby motor ztichl, a slušně se zeptám, proč ta auta na úzké cestě nepustí. Následuje jeho zděšení. Právě zjistil, že během svého závodu ukrutnou rychlostí po téhle cestě není sám.
Berounka se loučí
Postupně začínám cítit, že se se mnou Berounka loučí. A je mi trochu smutno.
Ráno to byla řeka, na kterou jsem se roky díval z okna vlaku. Teď jsme spolu strávili velkou část dne. Hledal jsem ji mezi vesnicemi, vracel se k ní přes mosty, sjel k ní po polňačce, poslouchal vodáky a chvílemi podél ní jen jel a na nic nemyslel.
Teď se naše cesty rozcházejí. Ještě ale nevím, že mám dostat dvě odměny.
První přijde u Řevnic. Silnice se zvedne, já se postavím do stupaček a přes zábradlí koukám dolů. Na pár vteřin mám pocit, že jsem zase někde v Alpách.
Ne že by se z okolí Řevnic najednou stalo Švýcarsko. Ale ten okamžik, pohled dolů ze stupaček a silnice pode mnou ve mně něco přepne. A zase se culím.
Druhá odměna přijde u Štěchovic. Najednou se napojím na cestu do Prahy podél Vltavy. To jsem nečekal vůbec. Berounka skončila a místo obyčejného dojezdu dostávám další řeku.
Zastavím na rychlé kafe v kavárně Ella. Kolem bují říční život. Zahlédnu paní v uniformě lodní posádky a okamžitě se mi v hlavě rodí další plán. Námořní průkaz už mám. Ještě udělat zkoušky na VMP. A někdy se sem vrátit a dát tomu všemu patřičný čas.
Culím se jak blbec
Do Prahy pokračuju zase převážně ve stupačkách. A culím se jak blbec.
Pak přijde pražský okruh. Zácpa. A pohled na hodiny. Začínám nestíhat vlak, takže jsou zase potřeba moje španělské návyky. Meditace skončila definitivně.
Nakonec to ale vyjde. Tanit vracím do Royal Enfield a ještě si chvíli povídám s Michalem, fotografem Royal Enfieldu a zároveň jejím předchozím majitelem. Pak už vlak domů.
Poloha Royal Enfield Praha mi začíná připomínat FlyToRide v Málaze. Tam mám Freyu a možnost přiletět a skoro okamžitě vyrazit. Tady je to podobně absurdně jednoduché.
Sednu v Havířově na RegioJet. Vystoupím na Zahradním Městě. Dvě stě metrů pěšky. A jsem u motorky.
Ve vlaku do Ostravy se mi ta myšlenka začne nebezpečně líbit. Kdyby to takhle šlo pořád, příští sezona by mohla být krásná.
Místo abych po práci tupě trčel na hotelu, mohl bych sednout na motorku a toulat se po Plzeňsku a západních Čechách. Bez velkého plánu. Jednou k řece, podruhé někam do lesa. Zjistit, kam vede silnice, kterou normálně míjím.
Možná by kvůli tomu dávalo smysl mít jednu motorku trvale v Praze.
To bych snad koupil i další Royal Enfield.
Někde za Pardubicemi vytahuju telefon a na YouTube si pouštím první test Bearu 650…
Napsat komentář